Pracovní začátky – část I.

Svoje první pracovní místo jsem v létě 2016 po pár měsících hledání našla na pediatrii v saském Görlitz. Při nástupu jsem ještě neměla aprobaci, tudíž jsem dostala smlouvu na pomocnou pozici za nižší plat. V článku o mojí cestě k aprobaci jsem už krátce shrnula, proč si myslím, že není vůbec špatné, začít pracovat ještě než držíte aprobaci v ruce.

Dětské oddělení se tenkrát nacházelo v provizorní budově a mělo se v budoucnu stěhovat do nově postaveného pavilonu. Pamatuju si, že při pracovním pohovoru mluvil primář o začátku roku 2017, nakonec to bylo o další tři roky později 😉.

Já začínala na lůžkovém oddělení, kde byly děti všeho věku, v druhé části budovy byla pak neonatologie, tedy oddělení pro nedonošence a novorozence, kteří měli dýchací potíže, infekci nebo potřebovali například fototerapii. Co do počtu lůžek i personálu šlo spíše o menší kliniku, ale s relativně širokým záběrem včetně perinatálního centra level 2 (předčasně narozené děti od 29+0 tt).

Moje začátky

Začátky nebyly vůbec lehké a to hned z několika důvodů. Jedním z nich bylo, že jsem tomu jejich drmolení zprvu moc nerozuměla. Všichni mluvili hrozně rychle a já se vůbec nechytala. O to horší bylo poznání, že se propouštěcí zprávy diktovaly na diktafon, aby je následně přepsala sekretářka.

Dalším problémem byly odběry krve a zavádění kanyl, které zde vykonával lékař a které jsem si jako student párkrát vyzkoušela během praxe, ale že bych tuto dovednost nějak zvlášť ovládala se říct nedalo.

V neposlední řadě byly v týmu vedle skvělých a milých kolegů dvě kolegyně, které bohužel vytvářely na oddělení nepříjemnou atmosféru. Nepomohl ani fakt, že většina sestřiček byla milá, trpělivá a měla pochopení.

K tomu se přidalo hledání bydlení, běhání po úřadech, zařizování bankovního účtu nebo zdravotního pojištění.

První služby a pracovní náplň

Po dvou měsících jsem získala aprobaci a s ní i novou pracovní smlouvu na pozici lékaře. Po dalším měsíci jsem pak začala sloužit služby. Na tu první si pamatuji ještě dnes, chodily jenom děti s kašlem, naštěstí. Služba začínala předáním na konci 8-hodinové pracovní doby a trvala až do sedmé ráno druhého dne, tedy dohromady 24 hodin v práci. Po předání jsem měla volný den a byla často ráda, že se můžu jít domů vyspat.

Ve službě jsem byla zodpovědná za dětské oddělení a pokud bylo potřeba běhala jsem i k porodům. To „běhala“ znamenalo opravdu do jiné budovy a jiného patra. V zimě, kdy byl všude sníh a led, to byl obzvláště adrenalinový zážitek. Když jsem potřebovala pomoc, měla jsem staršího kolegu na telefonu, který podle potřeby mi buď jenom poradil nebo přišel z domova.

Když si na to teď vzpomenu, zažila jsem i moc fajn momenty, naučila se spoustu věcí a pracovala se skvělými lidmi. Strávila jsem tři měsíce na neonatologii, udělala si kurs břišní sonografie nebo se naučila píchat lumbální punkce. Za ty skoro dva roky jsem řešila i pár kuriózních případů jako podezření na otravu houbami či požití čistících prostředků, spolknuté mince nebo kameny, pády všeho druhu.

Burn out syndrom?

I když jsem si postupně zlepšila řeč a s porozuměním nebyl problém, naučila se odebírat krev a pokládat kanyly i u čerstvě narozených miminek a dokonce i diktování zpráv se mi dostalo do krve, pracovní atmosféra se nezměnila. K tomu se přidal fakt, že jsem většinu času trvávila na ambulanci a přijímala plánované pacienty k diagnostice, místo abych se starala o děti na lůžkách, řešila výsledky vyšetření, upravovala léčbu a hodnotila její úspěšnost. Měla jsem pocit, že stagnuju a nic moc nového se neučím.

Každé ráno jsme spolu s ostatními mladými kolegy prošli oddělení a zkontrolovali stav všech dětí, následovala vizita se staršími kolegy. Potom jsem už hned mašírovala na příjem, že bych měla nějaké vlastní pacienty, o které bych se starala od příjmu až po propuštění se mi mohlo tak akorát zdát. Když byly příjmy hotové, šla jsem většinou diktovat propouštění zprávy nebo co bylo zrovna potřeba.

Bohužel dusno na pracovišti, které vytvářely ony kolegyně mě postupem času úplně strávilo. Přesto, že většina kolegů byla fajn a našla jsem si mezi nimi i přátele a se setřičkami jsme tvořily dobrý tým, přestala jsem mít chuť cokoli nového se učit, studovat a vůbec vyvíjet nějakou iniciativu. Do práce jsem chodila ke konci už vysloveně pasivní a bez energie. To v kombinaci s prací, která sama byla celkem jednotvárná, byla vražedná kombinace.

Když mi potom Chefarzt (primář) vytknul, že jsem si dovolila onemocnět a že on pracoval i s horečkou nebo když mi Oberärztin vynadala, že jsem v noci nenadiktovala propouštěcí zprávy na druhý den, byla to už poslední kapka.

Trvalo mi ale stejně skoro dva roky si uvědomit, že to musím nějak změnit, že takhle ze mě žádný dobrý doktor nebude a že tu změnu za mě nikdo neudělá. Řešením byla v mém případě nejen výpověď, ale dokonce i změna oboru.

Jak k tomu došlo?

Byla jsem zrovna na konferenci, kde se v rámci naší kliniky prezentovaly zajímavé případy ze všech možných oddělení. Jednu kazuistiku představili i kolegové z interny. Když jsem ten případ slyšela, hned mi to cvaklo v hlavě. Jak mě chyběla ta „pravá medicína“ se vším, co k tomu patří. Pediatrie je krásná, ale ve výsledku se to točí pořád okolo kašle, rýmy, průjmu nebo bolení břicha a já potřebovala něco jiného. No a tak jsem odešla z pediatrie na internu a zůstala tam dodnes.

Co mi moje zkušenost přinesla?

Možná se může zdát, že moje první pracovní zkušenost je vlastně hrozný fail, ale mě to přineslo mnoho. Když pominu, že jsem se naučila jazyk, diktovat zprávy, orientovat se v dokumentaci a odebírat například krev, byla to pro mě zkušenost, v jakých podmínkách už nikdy nechci pracovat.

Jaké byly moje začátky na interně? To si nechám do dalšího článku, ale jednoduché rozhodně taky nebyly, přinesly sebou zase jiné výzvy 😉

Chcete pracovat v Německu jako lékař/ka, ale nevíte, jak vyřídit aprobaci? Chtěli byste návod, kdy nebudete muset nic nikde složitě studovat? Objednejte si eBook “Lékařem v Německu I”, najdete v něm všechny potřebné informace pro vyřízení aprobace v zemích bývalého východního Německa (tedy v Berlíně, Braniborsku, Durynsku, Meklenbursku-Předním Pomořansku, Sasku a Sasku-Anhaltsku).

• přehled potřebné dokumentace i s adresami, kam žádost o aprobaci zaslat
• informace o průběhu zkoušky z odborné němčiny (Fachsprachprüfung) a jak se k ní přihlásit
• návod jak napsat a strukturovat životopis a průvodní dopis             
• moje tipy a rady, díky kterým na celém procesu ušetříte nemalé peníze a hlavně to nejcennější, váš čas

Pokud teď řešíte zda odejít do Německa nebo ne, mohl by vás zajímat e-book s 10 nejčastějšími dotazy a odpovědmi na ně. V e-booku najdete odpovědi například na tyto otázky:

• Najdu vůbec jako čerstvý absolvent bez zkušeností pracovní místo?
• Kde budu v Německu bydlet?
• Jak v Německu funguje systém zdravotního pojištění?
• Jaký je plat lékaře nebo sestry v Německu? Jaké jsou tam náklady na život?

• Instagram
• Threads
• Facebook